V minulém roce jsme vám na našich stránka formou krátkých rozhovorů představili všechny čtyři velitele našich bojových praporů. V letošním roce vám stejnou formou představíme všechny vrchní praporčíky 4. brigády rychlého nasazení.
Vrchní praporčík je „pravou rukou“ velitele celku a poradcem ve všech záležitostech souvisejících s mužstvem, poddůstojnickým a praporčickým sborem jednotky. Přímo se podílí na výstavbě a rozvoji „stříbrného“ sboru jednotky a je jim nejen odborně a metodicky nadřízen, ale zároveň jim poskytuje rady a doporučení pro jejich další profesní a kariérní růst. Vrchní praporčík monitoruje a vyhodnocuje výcvik, výchovu a vzdělávání „stříbrného“ sboru svého celku. V návaznosti na to navrhuje veliteli opatření k nápravě nebo zlepšení. Vrchní praporčíci bývají zpravidla těmi nejzkušenějšími vojáky u jednotky, kteří si prošli od základních funkcí i velením menších celků, řadou odborných kurzů a zahraničních operací.
Prvním námi osloveným vrchním praporčíkem je vrchní praporčík 4. brigády rychlého nasazení nadpraporčík Michal Baka.
Nadpraporčík Michal Baka vstoupil do armády v roce 2005 a téměř celá jeho kariéra je spojená se službou u 42. mechanizovaného praporu v Táboře. První zastávanou funkci velitele družstva vykonával do roku 2007, kdy se stal zástupcem velitele mechanizované čety. Od roku 2009 působil více než tři roky jako vedoucí praporčík mechanizované roty a následně se na více než rok vrátil do funkce zástupce velitele čety, tentokrát u výsadkové mechanizované roty. Od roku 2013 vykonával funkci instruktora skupiny bojové přípravy štábu 42. mechanizovaného praporu a následně se v roce 2016 stal jeho vrchním praporčíkem. Na konci roku 2019 předal funkci svému nástupci a od 1. ledna 2020 je vrchním praporčíkem 4. brigády rychlého nasazení.
Nadpraporčík Michal Baka za svou kariéru absolvoval pět zahraničních operací, jednu na území Kosova a Iráku, a tři v Afghánistánu. Jeho profesní životopis obsahuje výčet více než dvou desítek speciálních a odborných kurzů u nás i v zahraničí.
1) kdy a kde jste vstoupil do armády a co pro vás bylo hlavní motivací pro vstup do armády?
Do armády jsem vstoupil 1. 7. 2005 cestou Vyškova, tenkrát pomyslnou bránou Výcvikové Základny. Bylo to splnění životního snu. Vím, zní to moc romanticky a až moc ohraně, ale svými rodiči jsem byl vychován tak, abych vždy zájem celku stavěl nad svůj, abych jednal čestně a odvážně, a abych se dokázal vždy každému zpříma podívat do očí. Kde jinde tohle člověk může uplatnit, nebo najít? Kde můžete najít lidi, kteří smýšlejí podobně a jsou schopni se bít za věci, které dnešní moderní společnost tolik neuznává? Odpověď je jednoduchá, v armádě. Samozřejmě všude jsou bezpáteřní lidé, kteří se Vás snaží přesvědčit o tom, že skutečné přátelství, nebo hodnoty spojené se ctí, jsou dávno zapomenuty a člověk se bez lhaní, intrik a podvodů neprosadí, ale tomu já nevěřím. Víte, jak řekl pan Roosevelt: „Nezáleží na kritice, nezáleží na někom, kdo křičí, jak někdo jiný něco zkazil, nebo jak by ti, co pracují, mohli svou práci dělat ještě lépe. Zásluhy patří tomu, kdo bojuje…kdo se snaží…kdo vydává všechny své síly…a kdo v nejhorším případě, pokud selže, tak to alespoň zkusil, ale již nikdy nebude patřit k těm bojácným a upjatým duším, které nikdy nezažijí vítězství ani porážku.“ Tohle smýšlení a hodnoty byly a jsou můj motor, má motivace pro vstup a službu do armády.
2) měl jste, nebo máte v rodině vojáka z povolání?
Pocházím přímo z vojenské rodiny. Děda bojoval na Dukle, táta strávil v uniformě více než 30 let svého života a postupem času i mámu zavál osud do armády. Takže vojenské řemeslo není mé rodině vůbec cizí. Díky tomu znám velice dobře aspekty vojenského života. Vyrůstání bez táty, stěhování, odloučení od rodiny, dojíždění za prací anebo začínání života na opačném konci republiky. Vím, čím vším prochází osobní život vojáka z povolání a jeho rodiny, není to vůbec nic lehkého.
3) nakolik se vaše současné zařazení liší od vašich ambicí při vstupu do armády, chtěl jste být jednou velitelem bojového praporu? Pokud ano, naplňuje Vás tato funkce?
Při vstupu jsem žádné ambice neměl. Chtěl jsem patřit do kolektivu bojovníků, běhat s útočnou puškou, tenkrát ještě samopalem, po lese a dělat svou práci, jak nejlépe umím. Je to paradox, jelikož jsem víc nechtěl a najednou, když se podívám do své kariéry, byl jsem nejmladší vrchní praporčík praporu v armádě a jsem nejmladší vrchní praporčík brigády. Ano, zcela jistě to není jen o věku, je to o vašich profesních a morálních kvalitách, o vašem přístupu k práci. Takže svým způsobem se mé zařazení liší a neliší zároveň. Tak, jako v životě každého, i v mém životě jsou chvíle, kdy mám náladu pod psa, jsem demotivován a lhal bych, kdybych řekl, že mě v takové situaci práce Vrchního praporčíka brigády vždy zcela naplňuje. Na druhou stránku, člověk cítí tu odpovědnost vůči lidem a mé morální vlastnosti mě vždy dokážou nakopnout k tomu, abych znovu vstal, znovu se vzchopil a byl tady dál pro lidi a svou jednotku. Snažím se svou práci dělat, jak nejlépe umím a neříkám, že ji umím dělat bez chyb, ale pořád si myslím, že můžu přinést lidem i systému spoustu věcí, a proto mě v tom komplexním měřítku má práce naplňuje a baví a jsem rád, že jsem dostal ve své kariéře možnost být vrchním praporčíkem
4) brigády rychlého nasazení „Obrany národa.“4. co z pozice Vrchního praporčíka bojového praporu vnímáte jako největší přínos, popřípadě výzvu v profesním a osobním životě?
Za největší profesní výzvu považuji zbavení se nálepky politruka, nebo donašeče veliteli u našich funkcí. V průběhu posledních let se nám tato tvrzení na účet vrchních a vedoucích praporčíku daří postupně eliminovat, ale pořád máme ještě spoustu práce před sebou. Naše pozice je pořád poměrně mladou funkcí v systému Armády České republiky a ne vždy se těší oblibě, ať už u podřízených,tak nadřízených. Myslím si však, že postupně systému dokazujeme odůvodněnost a právoplatnost našich pozic a stáváme se pevnou kostrou systému velení a řízení. Můj cíl v osobním životě je možná až zbytečně prostý, o to složitější. Konečně jej nastavit tak, aby se i můj osobní život ubíral směrem, na kterém nebudu sám a budu se moct vracet k někomu, kdo mi poskytne partnerskou oporu a porozumění.
5) v průběhu vaší kariéry jste jistě absolvoval řadu zahraničních aktivit – kde jste byl služebně nejdál od domova a na jak dlouho to bylo? (v případě ZO jak vnímáte jejich roli v rámci AČR a co je podle Vašeho názoru jejich největším přínosem?)
Měl jsem to štěstí, že se můžu považovat za tzv. „afghánskou generaci vojáků“, jelikož jsem byl třikrát nasazen na území Afghánistánu. Což zcela jistě bylo nejdál od domova. Každá zahraniční zkušenost a navíc v mezinárodním prostředí, je velice významný krok k získání zkušeností a velkému profesnímu posunu. Mým obrovským štěstím bylo to, že jsem byl schopen v tomto prostředí komunikovat, navázat nadstandardní profesní i přátelské vztahy a učit se od lidí, kteří měli větší zkušenosti, jiné názory a konstruktivní myšlení, než já sám. Díky tomu jsem se naučilkritickému myšlení, které je na vyšších funkcích nesmírně důležité. Každé afghánské nasazení bylo na půl roku, ve kterém probíhalo plnění operačního úkolu. Nasazení vojáků v zahraničních operacích je bezesporu vyvrcholení přípravy a osobního rozvoje každého z nás. Jeho přínos je nesmírný, jelikož plníte reálný úkol, v reálném prostředí i čase a každé vaše rozhodnutí sebou nese důsledky a odpovědnost. Nikdy nezapomenu na vůbec svou první zahraniční operaci na území Kosova, kde jsem ve svých 21 letech vykonával funkci velitele družstva a byla to obrovská škola a výzva pro mě samotného. Nebylo to nejvzdálenější nasazení a ani nejnáročnější, ale přínos, který v mém profesním životě mělo, byl k nezaplacení. Proto mě občas mrzí, když někdo zpochybňuje plnění úkolů na území Lotyška nebo Litvy, protože podle mě největší přínos každého nasazení je již zmíněná reálnost, ve které zjistíte, zda na to máte, nebo ne a mezinárodní prostředí, ze kterého můžete načerpat neuvěřitelné zkušenosti a vědomosti.
6) průběh služby profesionálního vojáka často doprovází zařazení na služebním místě, které přímo nesouvisí s vystudovanou odborností, nebo hůř nesouvisí s osobními ambicemi ve vztahu k průběhu služby – je ve vašem profesním životopisu něco, co byste s klidným svědomím označil jako “zbytečnou zkušenost”, resp. něco, co byste pro výkon současné funkce úplně nepotřeboval zažít a naopak něco, co byste dnes uvítal “mít za sebou”?
To je velice těžká otázka. Každá životní zkušenost z vás udělá člověka, kterým nakonec jste. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit zrovna to, co děláte nebo prožíváte ve svém životě. Proto žádnou svou životní zkušenost neberu jako nepotřebnou. A zcela jistě k výkonu funkce vrchního praporčíka nenajdete zbytečnou zkušenost. Je to velice obsáhlá funkce, kde od mezilidských a osobních vztahů, přes logistiku, personálie až po odbornou a profesní přípravu, řešíte úplně vše. Jsem rád, že jsem prošel jak funkcemi na mechanizované rotě, tak na štábu praporu, jelikož všechny své zkušenosti jsem vždy nakonec zužitkoval.
7) kde je místo, kterému říkáte domov a jak často se vám ve vztahu k výkonu zastávané funkce daří být „doma“?
V současné době je mé doma v Táboře, kde jsem strávil nejdelší část svého života. S ohledem na dojíždění do posádky Žatec se mi „daří“ být doma pouze na víkendy. Samozřejmě to není zdaleka ideální, ale nejsem ani první, a ani poslední voják AČR, který to takto má a dojíždět je čistě mé rozhodnutí.
8) jaké pěstujete koníčky a kolik času vám na ně zbývá?
Od pěti let hraji závodně fotbal. Takže svůj volný čas trávím na hřišti, přesněji mezi třemi tyčemi. Fotbalu se nepřetržitě věnuji 30 let a za vrchol své sportovní kariéry můžu považovat tříleté působení v juniorské lize, kterou jsem hrál za tým FK Dukla Praha. V současné době hraji za tým TJ Dražice v jihočeském krajském přeboru. Další velkou vášní je střílení. To je úzce propojeno s mou prací, ale je pravda, že střílením a vzděláváním se v této problematice trávím velkou část svého volného času. Mé koníčky jsou takový celkový odraz toho, co již bylo řečeno. Jsem týmový hráč, jsem schopen pro kolektiv obětovat své zájmy a dělat vždy a vše na plno. Střílení je pak neustálá snaha o sebezdokonalování jako vojáka profesionála.
9) mohl byste, pokud to není příliš osobní, zmínit vaše nejpříjemnější a nejméně příjemné zkušenosti vaší kariéry?
Nejméně příjemná chvíle byla bezesporu v roce 2018, kdy jsem z pozice vrchního praporčíka praporu řešil úmrtí tří kolegů v zahraniční operaci a následně vážné zranění čtvrtého. Pro každého z nás to byla nepříjemná situace. Veškeré pocity z těch dob si už navždy ponesu v sobě. Nejpříjemnější zkušenost byla spojena s přípravou a následným vysláním jednotky Close Protection Team (CPT) do Iráku. Jako velitel této jednotky jsem dostal za úkol vybudovat, vycvičit a následně splnit veškeré úkoly, které byly před tuto jednotku postaveny. Musím říct, že tým lidí, kterému jsem měl tu čest velet, udělal neuvěřitelný kus práce a odborně se posunul někam, kde ani oni sami nevěděli, že mohou být. Jsem na kluky nesmírně hrdý a opravdu dostáli nejen své přísaze, ale i mottu 4. brigády rychlého nasazení: „Tam, kde jiní nestačí.“
10) máte něco jako “MUST HAVE LIST”, tedy cíle, kterých chcete ve své kariéře ještě dosáhnout?
Bezesporu mám. Být vrchním praporčíkem celku, jako je 4. brigáda rychlého nasazení, je zavazující a musíte mít cíle. Rád bych se podílel na změně výcvikových metod a koncepcí tak, aby našim lidem a systému přispívaly k budování opravdových válečníků, profesionálů. Vývoj moderního bojiště je neuvěřitelně rychlý a vždy mě nadzvedne ze židle argument, že vám někdo vycvičí příslušníka 4. brigády rychlého nasazení za tři měsíce. Naše technika, výzbroj i výstroj prochází modernizací, nároky na její obsluhu se zvyšují a jedině s promyšleným systémem přípravy páteře armády, tedy praporčickým a poddůstojnickým sborem, můžeme držet krok s bojištěm a vychovávat opravdové profesionály. Proto ani nemohu mít jiné cíle, než co nejvíce zefektivnit přípravu těchto sborů, vrátit armádnímu systému to, co do mě sám investoval. Vím, že to nebude úplně lehké a vím, že to je velký cíl, ale sláb je pouze ten, kdo ztratil víru, a malý je pouze ten, kdo má jen malý cíl.
