Vážení kolegové a kolegyně,
není to tak dávno, co jsem se na tomto fóru vyjadřoval k naší situaci v rámci boje s naším aktuálním nepřítelem COVID-19. Stejně jako většina i já jsem byl hluboce přesvědčen, že postupně vítězíme, a že rok 2021 bude rokem návratu k normálnímu způsobu života. Jak toho soukromého, tak vojenského. Pokud zůstanu u vojenské terminologie, jsme bohužel spíše v poziční obraně a nedaří se nám i přes veškeré úsilí přejít do ofenzívy. Držíme pozice a držíme je se ctí. Jsem podrobně informován o nasazení příslušníků 4. brigády rychlého nasazení jak v rámci odběrových týmů, sociálních služeb, tak zdravotnických zařízení. V tomto kontextu mohu říct pouze jediné: „upřímně smekám“. Pružnost reakce, odhodlání našich příslušníků a kvalita plnění úkolů předčila má očekávání. Za to bych chtěl všem poděkovat.
Jsme vojáci a jako takoví víme, že každý ozbrojený konflikt nutně vede k rychlé modifikaci způsobu vedení boje obou stran. Změnou taktiky, vývojem nových zbraňových systémů a celou řadou dalších faktorů. Pokud se nám na jedné straně objevují nové mutace viru, formy, které jsou infekčnější, agresivnější, je otázkou taktiky ptát se po adekvátní odpovědi. Jaké máme možnosti? Co můžeme udělat lépe? Můžeme změnit taktiku? Rozhodně. Můžeme použít nové zbraně? Myslím, že ano. Války se vyhrávají především vůlí, ale sebelepší vůle bez technické podpory vede nevyhnutelně k porážce.
V našem případě jsou našimi zbraněmi ukázněnost, respektování zásad kolektivní hygieny, ohleduplnost jeden k druhému a v neposlední řadě nové léky a očkovací vakcíny. Nejsem lékař, nemohu postihnout všechny odborné aspekty problematiky, ale jsem voják. A jako voják jsem přísahal. Přísahal jsem, že si budu vědom svých občanských a vlasteneckých povinností, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu Českou republiku bránit proti napadení a že pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život. Pro někoho slova patosu, pro někoho základní a především zásadní morální rozměr služby vojáka z povolání.
Proto se nechám očkovat, jakmile mně bude dána možnost, protože jsem si vědom, že v současné době je to pravděpodobně jediná možná cesta. Stejně jako jsem se nechal očkovat před nasazením v Bosně, Kosovu, Afganistánu. To nebyla otázka zdravotní, byl to nutný předpoklad k tomu, abych nebyl malicherně vyřazen z činnosti a mohl plnit úkoly, pro které jsem do těchto zemí byl poslán. A nebyl jsem sám, ze 4. brigády rychlého nasazení nás za ty roky byly stovky, ne-li tisíce.
V době, kdy čísla našich nasazených vojáků vzrůstají, v době kdy jsou denní přírůstky nemocných zcela mimo naše odhady z jara roku 2020, v době kdy zdravotničtí pracovníci pracují na hraně možností a to více než rok, pro mě jakékoliv dilema není otázkou.
V říjnu minulého roku jsem právě na těchto stránkách apeloval na každého příslušníka 4. brn. Zdůrazňoval jsem, že jsme zde proto, abychom ochránili sebe, své rodinné příslušníky, ale především si zachovali bojeschopnost a schopnost pomoci, když to bude potřeba. Doslova jsem napsal „to je zcela klíčové. Je nutné si uvědomit, že pokud bude potřeba, bude 4. brn, stejně tak jako celá AČR logicky nasazena k výpomoci v civilním sektoru. Toto bude realizováno rychle, operativně, s požadavkem na maximální efektivnost. V mnoha případech budeme plnit úkoly v oblastech, které jsou pro nás nové, a na které jsme nebyli cvičeni. To ale není problém. Dokážeme se adaptovat s vědomím, že to neděláme pouze pro sebe. Jsem přesvědčen, že pokud nebude chybět vůle, jsme schopni splnit téměř jakýkoliv úkol“.
Vývoj za posledních několik měsíců jednoznačně ukázal, že jsem se příliš nemýlil. To, že nás čeká ještě dlouhá cesta, je pravděpodobně jasné každému jednotlivci. Buďme tedy na tuto dlouho cestu připraveni, připraveni vytrvat a nakonec zvítězit. Naše moto „UBI ALII NON SUFFICIUNT“ není heslem poražených.
Velitel 4. brigády rychlého nasazení
plukovník gšt. Josef Trojánek