Velitel roty podpory

Dalším klíčovým funkcionářem, kterého vám na našich stránkách představíme, je kapitán Martin Šimandl. Kapitán Martin Šimandl je velitelem roty podpory, která je přímo podřízena Velitelství 4. brigády rychlého nasazení (4. brn). Tradičně bychom ho chtěli blíže představit nejen našim vojákům, ale i zájemcům o naši brigádu a podřízené jednotky i z jiného úhlu, než pracovního. Proto jsme mu položili deset otázek.

Kapitán Martin Šimandl vstoupil do služebního poměru vojáka z povolání po absolvování vojenské střední školy v roce 1991. V následujícím roce prošel několik funkcí, aby se stal technikem 2. mechanizovaného praporu, kterého vykonával do roku 1994. Dále do roku 1997 zastával funkci správce skladu-starší zbrojíř čety týlového zabezpečení 20. spojovacího praporu. Poté byl rok náčelníkem skladu NZ roty zabezpečení. Po zrušení jeho mateřského útvaru směřovaly kariérní kroky kapitána Martina Šimandla na nedaleký Doupov. Tam, na velitelství výcvikového prostoru (v průběhu předmětných let měnilo své oficiální názvy), od konce roku 1998 postupně působil na funkcích náčelník skladu, správce ženijního cvičiště, starší důstojník operační skupiny štábu Vojenského výcvikového prostoru Hradiště, důstojník skupiny plánování a bezpečnosti provozu UVZ a také na několika velitelských funkcí roty zabezpečení UVZ Střediska a obsluhy výcvikového zařízení (SOVZ) Hradiště. V té době také dálkově studoval a dokončil dva vysokoškolské obory. V roce 2013 profesně definitivně přesídlil do posádky Žatec. Zde do roku 2018 vykonával funkci staršího důstojníka na skupině zbrojní služby Velitelství 4. brn, kam se po roce a půl velení rotě logistiky 41. mechanizovaného praporu (41. mpr) vrátil jako náčelník skupiny. Od dubna 2020 velí rotě podpory, která vznikla na začátku téhož roku transformací z provozní čety.

Kapitán Martin Šimandl za svou kariéru absolvoval desítky speciálních kurzů, odborných kurzů a školení.

1) kdy a kde jste vstoupil do armády a co pro vás bylo hlavní motivací pro vstup do armády?

Pro službu v armádě jsem se rozhodl v sedmé třídě, kdy jsem si musel vybrat, kam půjdu po ukončení základní školy. Takže jsem po dokončení 8. třídy ZŠ v roce 1987 (v mých 14 letech) nastoupil na VSOŠ v Martině. K tomuto kroku jsem se nerozhodl z žádného dramatického důvodu.

2) měl jste nebo máte v rodině vojáka z povolání?

Neměl jsem v rodině žádný vojenský vzor. Prostě jsem se chtěl osamostatnit a odejít od rodičů, se kterými jsem měl normální a vlídný vztah. Takový, jaký jen může normální puberťák mít. 🙂

3) nakolik se vaše současné zařazení liší od vašich ambicí při vstupu do armády, chtěl jste být jednou velitelem nějaké jednotky? Pokud ano, naplňuje Vás tato funkce?

Ambice a představy o kariéře nebo funkcích, které mě čekají, jsem neměl žádné. Ve 14 letech má málokteré dítě představu o tom, co chce a bude dělat. Můj názor na armádu a ambice, čeho bych chtěl dosáhnout, se formovaly v průběhu mé služby. Nikdy jsem se nerozhlížel, jakou jinou funkci bych chtěl dělat, ale když se naskytla příležitost (která se mi líbila), tak jsem se nebál nabídnout své zkušenosti a úsilí. Moje kariéra začala vyřazením z VSOŠ v hodnosti rotmistr, to bylo v roce 1991. První funkce byl starší zbrojíř – správce skladu NZ (nedotknutelných zásob) u 3. spojovacího praporu Karlovy Vary. Dále v rychlosti: správce ženijního cvičiště Brodce u SOVZ Hradiště, po zahájení (dálkového) vysokoškolského studia jsem postoupil na operační skupinu SOVZ. Následovala funkce velitel čety údržby UVZ. To byla má první velitelská funkce. Potom přišla změna místa výkonu služby z Doupova do Žatce. V roce 2012 jsem nastoupil na oddělení logistiky velitelství 4. brn jako starší důstojník skupiny zbrojní služby. Po pěti letech následovala funkce velitele roty logistiky 41. mpr. Na této funkci jsem byl necelé 2 roky, kdy jsem byl převelen zpět na oddělení logistiky, nyní už jako náčelník skupiny zbrojní služby. Od roku 2020 jsem velitel roty podpory.

4) vaše jednotka je technicky vzato nová, vznikla vloni na Nový rok, ovšem transformací roky zaběhlé provozní čety – jaká úskalí byla s touto transformací pro vás nejpalčivější?

Při transformování provozní čety na rotu podpory jsem se nabídl, že bych této rotě rád velel. Jsem rád, že se mi podařilo vrátit se opět do funkce velitele roty. Rota podpory se liší od rot logistiky především dvěma „specifickými“ jednotkami – četou chemické ochrany a strážním družstvem, což jsou psovodi. Ale z pohledu velení jednotce to pro mě nebyla zásadní změna. Hodně jsem těžil a těžím z toho, že jsem “zdědil” zaběhlé party lidí a zkušené velitele i vojáky. Proces transformace jsme vnímali víceméně jako formalitu. Drobné technické problémy spočívaly v zároveň probíhající rekonstrukci stacionárních prostorů jednotky a řešení navýšení kapacit logicky vyplývajících z navýšených počtů vojáků, materiálu a techniky. Ale ani to není nic, co bych nazval úskalím nebo problémem. Podobné procesy pamatuje každý voják.

5) už jste to částečně zmínil, přesto se zeptám – za svou letitou praxi jste si prošel řadou funkcí souvisejících s logistickým zabezpečením jednotek, včetně velení rotě logistiky mechanizovaného praporu – lze říci, že jste po nástupu do funkce velitele roty podpory nebyl ničím překvapen, nebo naopak bylo pro vás hodně věcí nových a překvapivých?

O velení rotě podpory jsem si řekl. Těšil jsem se na tuto výzvu a jak už bylo zmíněno, podobné jednotce jsem již velel. Takže musím říct, že nebylo nic, co by mě zásadně překvapilo. Netradiční byly ovšem jiné nezmíněné okolnosti – převzal jsem rotu ve chvíli rostoucích opatření proti nastupující epidemii COVID-19. Řešili jsme karantény, nasazení vojáků, hygienická opatření a nově všemožnou evidenci o vojácích. S tímto „překvapením“ se však musel vypořádat úplně každý velitel.

6) průběh služby profesionálního vojáka často doprovází zařazení na služebním místě, které přímo nesouvisí s vystudovanou odborností nebo nesouvisí s osobními ambicemi ve vztahu k průběhu služby. Je ve vašem profesním životopisu něco, co byste s klidným svědomím označil jako “zbytečnou zkušenost”, resp. něco, co byste pro výkon současné funkce úplně nepotřeboval zažít a naopak něco, co byste dnes uvítal “mít za sebou”?

Podle mého názoru není žádná zkušenost zbytečná. Ty nepříjemné mě posunují k tomu, co chci. Dodávají mi motivaci a chuť měnit zbytečné a nepříjemné na smysluplné a pokud možno příjemné události. A v posledních pár letech si myslím, že se mi to daří. A jestli bych udělal něco jinak? Spoustu věcí bych udělal jinak, ale proto jsem si je (asi) musel prožít a zapamatovat, abych je příště udělal jinak!

7) kde je místo, kterému říkáte domov a jak často se vám ve vztahu k výkonu zastávané funkce daří být “doma”?

Domov? Pro mě, který je od 14 let „mimo domov“? 25 let bydlím v Chodově u Karlových Varů, ale Chodov za domov nepovažuji. V pět ráno odjíždím, v půl šesté večer se vracím. Sem se jezdím jen vyspat, s trochou nadsázky. Domov je pro mě spojen s rodinou, ne s místem. Tam, kde je má rodina, je pro mě domov.

8) jaké pěstujete koníčky a kolik času vám na ně zbývá?

Na koníčky mi opravdu mnoho času nezbývá. O víkendu jezdíme s manželkou na chalupu, kterou si i s okolním prostranstvím zvelebujeme a upravujeme. Takže práce všeho druhu. U toho si odpočinu a zrelaxuju. Občas posezení s přáteli u pivka. Vždycky jsem měl rád společnost, zábavu a srandu.

9) mohl byste, pokud to není příliš osobní, zmínit vaše nejpříjemnější a nejméně příjemné zkušenosti vaší kariéry?

Nepříjemné zkušenosti? Pár jich bylo! Například zrušení útvaru (3. spoj pr) a nastalá nejistota. V tu dobu se mi narodila dcera, manželka byla na mateřské, to není nejvhodnější doba na takové životní zkušenosti. Ale každou nepříjemnou zkušenost jsem musel vyřešit. Začal jsem dojíždět na Radošov (Velitelství SOVZ Hradiště), a protože jsem nastoupil na hůř placené místo, začal jsem studovat na VVŠ-PV (Vysoká vojenská škola Pozemního vojska ve Vyškově), abych mohl povýšit. A tak dále… Celý život se skládá z podobných situací a jejich řešení. A když dnes otočím a vidím tu klikatou cestu plnou zatáček, změn a rozhodnutí, jsem s výsledkem spokojený. Povedlo se to někdy náhodou a často s pomocí rodiny. A to je moje nejpříjemnější zkušenost – otočit se a vidět jak ten život klape až do současného bodu. Dělám co mě baví, jsem šťastně ženatý, mám dvě slušné děti. Není na světě lepší pocit! A nemalá část mých úspěchů je spojena přímo či nepřímo s armádou.

10) máte něco jako “MUST HAVE LIST”, tedy cíle, kterých chcete ve své kariéře ještě dosáhnout?

Nikdy jsem si kariéru „nelajnoval“. Možná proto jsem se vypracoval až na velitele roty. Tahle práce mě baví a naplňuje.