Rozhodli jsme se vám na našich stránkách postupně představit jednotlivé velitele našich bojových praporů. Abyste měli možnost blíže poznat tyto klíčové funkcionáře i po osobnější stránce, položili jsme každému z nich deset stejných otázek.
Druhým představovaným a námi osloveným velitelem je podplukovník gšt. Milan Zvirinský, který velí 44. lehkému motorizovanému praporu v Jindřichově Hradci.
Podplukovník gšt. Milan Zvirinský zahájil svou vojenskou kariéru studiem na Vysoké vojenské škole ve Vyškově v roce 1988. Po ukončení studií v roce 1992 následovala služba u protitankového vojska, kde postupně velel četě, zastupoval velitele baterie, velel baterii, aby nakonec velel protitankové rotě, 7. protitankového praporu, 7. mechanizované brigády. Od roku 1997 prošel štábními funkcemi na Operační skupině praporu, na Sekci bojové přípravy GŠ AČR, na Velitelství pozemního vojska GŠ AČR, v Organizačním jádru mechanizované divize i na Velitelství sil podpory a výcviku a Velitelství společných sil. V letech 2005 až 2008 působil na zahraničním pracovišti v Nizozemí. V roce 2012 se vrátil k 7. mechanizované brigádě, na štáb Velitelství. V letech 2013 až 2016 působil na zahraničním pracovišti v belgickém Monsu. Funkci zástupce náčelníka štábu Velitelství 7. mechanizované brigády vykonával do roku 2019, kdy se stal po podplukovníkovi Igoru Jaškovi velitelem 44. lehkého motorizovaného praporu v Jindřichově Hradci.
Podplukovník gšt. Milan Zvirinský za svou kariéru absolvoval řadu odborných a speciálních kurzů. Absolvoval tři zahraniční operace, dvě na území Bosny a Hercegoviny a jednu v Afghánistánu. Hovoří anglicky.
1. kdy a kde jste vstoupil do armády a co pro vás bylo hlavní motivací pro vstup?
Po skončení základní školy jsem nastoupil v září roku 1984 jako student Vojenského gymnázia v Banské Bystrici, které jsem úspěšně ukončil a v srpnu 1988 jsem nastoupil na Vysokou vojenskou školu Pozemního vojska ve Vyškově jako student-posluchač na povinnou půlroční základní vojenskou službu a poté jsem se 1. 2. 1989 stal vojákem z povolání v hodnosti rotmistr.
2. měl jste, nebo máte v rodině vojáka z povolání?
Ne. Nemám a nikdy jsme v rodině vojáka neměli.
3. nakolik se vaše současné zařazení liší od vašich ambicí při vstupu do armády, chtěl jste být jednou velitelem bojového praporu? Pokud ano, naplňuje Vás tato funkce?
Když jsem vstupoval do armády před více než 30 lety, tak jsem rozhodně ambici být velitelem praporu neměl. Nicméně musím říct, že s odstupem času, a tak jak jsem procházel různými funkcemi na různých úrovních velení a řízení nejen AČR, ale i NATO, jsem došel k závěru, že bych si to chtěl jednou zkusit. Funkce velitele praporu mě naplňuje, hlavně ta každodenní práce s nejbližšími kolegy z velení praporu a ostatními skvělými lidmi, i když musím říct, že to někdy vůbec není jednoduché.
4. co z pozice velitele praporu vnímáte jako největší přínos, popřípadě výzvu v profesním a osobním životě?
Co se týče profesního života, tak jako největší přínos beru osobní poznání, že spousta věcí v životě u bojového praporu funguje zcela jinak, než jsem si myslel. Beru to jako obrovskou kariérní zkušenost. V osobním životě mi funkce velitele praporu přinesla bohužel odloučení od rodiny, dlouhý čas v autě při dojíždění, spousta času v práci navíc, ale na druhou stranu taky hodně nových zkušeností, přátel a skvělých podřízených! Jako největší profesní výzvu beru přesvědčování mladých vojáků, že služba u bojového praporu 4. brigády rychlého nasazení je a měla by být velmi prestižní záležitosti pro každého vojáka. Na jedné straně chápu
a rozumím tomu, že by vojáci v nejnižších hodnostech chtěli sloužit poblíž místa svého bydliště, jenže ne vždy se to daří s ohledem na zájem vyššího celku. Na straně druhé, je nutné si uvědomit, že pokud vojákovi po x letech náročné služby řeknu, že ho blíže k domovu nepustím, tak jeho výkonnost v práci zákonitě klesá a v podstatě se dá říct, že pak už jen přežívá a o motivaci už nelze ani mluvit.
5. v průběhu vaší kariéry jste jistě absolvoval řadu zahraničních aktivit – kde jste byl služebně nejdál od domova a na jak dlouho to bylo? (v případě ZO jak vnímáte jejich roli v rámci AČR a co je podle Vašeho názoru jejich největším přínosem?)
V průběhu služby jsem působil 3 roky na aliančním operačním velitelství NATO v Holandsku a 3,5 roku na strategickém velitelství NATO v belgickém Monsu. Co se týče zahraničních operací, tak jsem se účastnil celkem třech, z toho 2 krát na Balkáně v misi SFOR a asi nejdál v Afghánistánu v rámci rekonstrukčního týmu. Jsem přesvědčen, že největším přínosem těchto operací je samotná zkušenost s fungováním české jednotky v mezinárodním prostředí, ale i možnost porovnávat vlastní výcvik, vybavení, zbraně a různé postupy s jinými armádami. Osobně jsem vždy došel k závěru, že náš voják je minimálně stejně dobrý, v mnohých ohledech i lepší než jakýkoliv jiný, a že výstroj a vybavení máme srovnatelné s jinými armádami.
6. průběh služby profesionálního vojáka často doprovází zařazení na služebním místě, které přímo nesouvisí s vystudovanou odborností, nebo hůř nesouvisí s osobními ambicemi ve vztahu k průběhu služby – je ve vašem profesním životopisu něco, co byste s klidným svědomím označil jako “zbytečnou zkušenost”, resp. něco, co byste pro výkon současné funkce úplně nepotřeboval zažít a naopak něco, co byste dnes uvítal “mít za sebou”?
Zřejmě bych nic ve své kariéře nehodnotil jako „zcela zbytečné“. Ze všech funkcí jsem si odnesl nějakou zkušenost. Někdy dobrou a někdy špatnou, ale to k životu prostě patří. Pokud přece, tak osobně bych vynechal epizodu ve své kariéře, kdy jsem se vinou reorganizací ocitl jako důstojník bezpečnosti informací. To byla práce, která mě profesně nenaplňovala. Naštěstí to bylo jen krátce.
A co bych měl mít „za sebou“ před funkci velitele praporu? V mém případě asi nic víc než mám, možná jsem měl být tím velitelem o nějaký ten rok dříve, ale to jsem nemohl nijak ovlivnit. Obecně bych se přiklonil k filozofii, aby na funkci velitele praporu šel důstojník, který má již určité zkušenosti na vyšším stupni velení AČR nebo práci ve strukturách NATO tak, aby získal potřebný nadhled a neřešil mikro-management.
7. kde je místo, kterému říkáte domov a jak často se vám ve vztahu k výkonu zastávané funkce daří být “doma”?
Domovem je mi malá obec Skalička v Olomouckém kraji, necelých 300 km od místa výkonu služby v Jindřichově Hradci. Pokud mi to povinnosti dovolí, tak se tam snažím jezdit o víkendech, co nejčastěji.
8. jaké pěstujete koníčky a kolik času vám na ně zbývá?
Mezi mé koníčky patří určitě výcvik loveckého psa, hraní na akustickou kytaru, příroda a hudba. Bohužel, na tyto koníčky mi o víkendech moc času nezbývá. Jinak v místě výkonu služby určitě sport, především rekreační běh, plavání nebo florbal.
9. mohl byste, pokud to není příliš osobní, zmínit vaše nejpříjemnější a nejméně příjemné zkušenosti vaší kariéry?
Nejpříjemnější zkušenost mé kariéry byl rozhodně zdárný návrat z operace v Afghánistánu, kde to nebylo vůbec lehké. Naopak vyloženě nepříjemnou zkušenost jsem ve své kariéře nikdy
nezažil. Spíš bych mluvil o řekněme nějakém zklamání, že někdy nefungují zcela principy morálky, hrdosti, důvěry a motivace, ale v některých případech jen alibizmus a byrokracie.
10. máte něco jako “MUST HAVE LIST”, tedy cíle, kterých chcete ve své kariéře ještě dosáhnout?
Po celou svou kariéru jsem nikdy neměl ambici, že chci být velitelem něčeho, nebo generálem. Všeho čeho jsem dosáhl, přišlo tak nějak „samo“, zřejmě díky mému přístupu k práci. V kurzu generálního štábu mě učili, že ambice nemusí být vždy naplněná. Takže, pokud bych si mohl vybírat, tak mou ambicí do budoucna by asi bylo pracovat na místě spojené s přípravou a řízením mezinárodních cvičení, buď v domácích podmínkách, případně i v mezinárodním prostředí, kde bych využil svých bohatých zkušeností a jazykových dovedností nabytých v prostředí NATO.
