Rozhodli jsme se vám na našich stránkách postupně představit jednotlivé velitele našich bojových praporů. Abyste měli možnost blíže poznat tyto klíčové funkcionáře i po osobnější stránce, položili jsme každému z nich deset stejných otázek.
Třetím představovaným a námi osloveným velitelem je podplukovník Ivo Zelinka, který velí 43. výsadkovému praporu v Chrudimi. Tento prapor bude od 1. října letošního roku 43. výsadkovým plukem a bude v přímé podřízenosti Pozemních sil Armády České republiky. Podplukovník Ivo Zelinka bude zástupcem velitele pluku.
Podplukovník Ivo Zelinka zahájil svou vojenskou kariéru studiem na Vysoké vojenské škole Pozemního vojska ve Vyškově v roce 2000. Během studií absolvoval více než půlroční studium na US Army Ranger School ve Spojených státech amerických. Po studiích v roce 2004 nastoupil do funkce velitele výsadkové čety a v následujících letech prošel doslova všemi velitelskými stupni u výsadkového praporu. Další zkušenosti získal ve funkci náčelníka oddělení bojové přípravy na Velitelství 4. brigády rychlého nasazení, kde působil od roku 2012 téměř tři roky. Během těchto let rovněž absolvoval roční zahraniční studium na Command and Staff College USMC ve Spojených státech amerických. V roce 2014 převzal funkci zástupce velitele 43. výsadkového praporu, kde působil následující tři roky. Od roku 2017 byl, dle svých vlastních slov coby výsadkář „vysazen“, na Generálním štábu Armády České republiky, kde vykonával funkci výkonného důstojníka náčelníka Generálního štábu. V roce 2019 byl jmenován do funkce zástupce velitele Organizačního prvku pro vytvoření výsadkového pluku a od 1. ledna 2020 velí, jako historicky poslední velitel, 43. výsadkovému praporu v Chrudimi.
Podplukovník Ivo Zelinka za svou kariéru absolvoval zmíněná zahraniční studia a čtyři zahraniční operace, jednu na území Kosova a tři v Afghánistánu. Hovoří anglicky a německy.
Pane podplukovníku, jak již bylo avizováno Velitelem brigády, rád bych vás blíže představil nejen našim vojákům, ale i zájemcům o naši brigádu a podřízené prapory. Ve vašem případě se ovšem jedná především o nově vznikající výsadkový pluk, ve který se, za současného předání do podřízenosti Pozemních sil, transformuje 43. výsadkový prapor v Chrudimi. Rád bych Vám položil několik otázek, které by mohly dokreslit Vaši jinak poměrně exponovanou osobnost i z jiného než služebního pohledu.
1) kdy a kde jste vstoupil do armády a co pro vás bylo hlavní motivací pro vstup do armády?
Rozhodnutí vstoupit do armády ve mně zrálo poměrně dlouho, čemuž určitě přispělo i to, že jsem dlouholetý skaut. Nicméně na pevno jsem se rozhodl ve druhé ročníku gymnázia, nedlouho před vyplňováním tehdejšího braneckého dotazníku okresní vojenské správy, což v naší rodině způsobilo docela překvapení. Do dotazníku jsem totiž vyplnil nejen odpověď na otázku, „u které zbraně nebo služby byste rád sloužil“ (laicky jsem tehdy napsal „průzkumníci, výsadkáři nebo jiné jednotky zvláštního určení“), ale i zájem o studium na Vojenské vysoké škole pozemního vojska.
Tam jsem skutečně nastoupil a studium dokončil v oboru „průzkumník“. Vzhledem k tomu, že v rámci studia jsem absolvoval výcvik amerických speciálních jednotek US Army Ranger School, tak následná volba umístění k výsadkářům už byla poměrně jednoduchá.
2) měl jste, nebo máte v rodině vojáka z povolání?
Pocházím z úplně nevojenské rodiny v tom slova smyslu, že nemám ve svém okolí žádného vojáka z povolání. Nicméně otec samozřejmě absolvoval základní vojenskou službu. Vzhledem k tomu, že na ni nastupoval po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy, ji absolvoval v hodnosti podporučíka, a to na funkci velitele tankové čety v posádce Tábor. O nezapomenutelných situacích z tehdejší ČSLA čas od času vyprávěl, a to poměrně sarkasticky. Jsem velmi rád, že situace se od té doby k nepoznání změnila.
3) nakolik se vaše současné zařazení liší od vašich ambicí při vstupu do armády, chtěl jste být jednou velitelem bojového praporu? Pokud ano, naplňuje Vás tato funkce?
Při vstupu do armády jsem určitě netoužil velet bojovému praporu, chtěl jsem ale být výsadkářem. Ambice velet výsadkovému praporu u mě přišla v momentě, kdy jsem dokončil své čtyřleté velení 2. výsadkové rotě a byl převelen na Velitelství brigády do funkce náčelníka oddělení bojové přípravy. Po třech dalších „přískocích“ (zástupce velitele výsadkového praporu, výkonný důstojník NGŠ a velitel organizačního jádra výsadkového pluku) se mi nakonec podařilo stát velitelem 43. výsadkového praporu, a to historicky vůbec posledním. Je to pro mě splněný sen.
4) co z pozice Velitele praporu vnímáte jako největší přínos, popřípadě výzvu v profesním a osobním životě?
Největší výzvou velení výsadkovému praporu je jednoznačně jeho transformace na pluk. Do značné míry tak trochu sedím stále napůl na svém předchozím místě (velitel organizačního jádra výsadkového pluku). V současné situaci není možné u praporu řešit jen krátkodobý výhled na následující rok, vše musí být už koordinováno s budoucím nadřízeným stupněm (Pozemními silami), strategickým stupněm (zejména Sekce rozvoje sil MO) a na mnohem delší horizont, než je obvyklé. Rovněž koncepční práce, například psaní a poslední úpravy právě vydávané doktríny „Bojové použití výsadkových jednotek“ mi zabírala velkou část mého času.
5) v průběhu vaší kariéry jste jistě absolvoval řadu zahraničních aktivit – kde jste byl služebně nejdál od domova a na jak dlouho to bylo? (v případě ZO jak vnímáte jejich roli v rámci AČR a co je podle Vašeho názoru jejich největším přínosem?)
Nejdéle jsem byl služebně mimo ČR po dva semestry na Univerzitě námořní pěchoty USA v kurzu vyšších důstojníků. Nicméně největší vliv na moje služební směřování měl bezpochyby více než šestiměsíční pobyt v USA v souvislosti s US Army Ranger School.
Na všechny svoje čtyři zahraniční nasazení vzpomínám rád, každé mě v mé kariéře významně posunulo. Při svém prvním nasazení v Afghánistánu v provincii Badachšán jsem se hodně naučil o řízení lidí od tehdejšího velitele kontingentu plukovníka Aleše Opaty. Odnaučil mě mikromanagementu a naučil tahu na branku. Při svém druhém jsem získal, vzhledem k počtu takto uskutečněných operací, zase vhled do možností aeromobilních operací. Moje třetí mise v Afghánistánu, kterou jsem strávil jako vedoucí mentor pěší roty Afghánské národní armády, mi ukázala, čeho je schopno 6 výsadkářů, uprostřed ničeho daleko od všeho, v bojových operacích ANA. Když jsem se podílel na plánování nedávné mise Jednotky podpory a vlivu složené ze speciálních sil a výsadkářů, byla tato zkušenost k nezaplacení.
6) průběh služby profesionálního vojáka často doprovází zařazení na služebním místě, které přímo nesouvisí s vystudovanou odborností, nebo hůř nesouvisí s osobními ambicemi ve vztahu k průběhu služby – je ve vašem profesním životopisu něco, co byste s klidným svědomím označil jako “zbytečnou zkušenost”, resp. něco, co byste pro výkon současné funkce úplně nepotřeboval zažít a naopak něco, co byste dnes uvítal “mít za sebou”?
Je to až k nevíře, ale retrospektivně viděno všechna má služební zařazení, ať už přímo u výsadkářů, na brigádním stupni, nebo na Generálním štábu mi poskytla přesně ty znalosti, dovednosti i kontakty, které jsem potřeboval jak v předchozí funkci velitele organizačního jádra výsadkového pluku, tak v současné funkci velitele praporu, ale i v té budoucí – zástupce velitele 43. výsadkového pluku.
Funkce náčelníka oddělení bojové přípravy na 4. brn mi poskytla první šanci vidět vojenský svět mimo výsadkové vojsko a zkorigovat svůj do té doby značně zkreslený náhled na ostatní druhy vojsk. Rovněž plánování a řízení boje brigády, pod velením tehdejšího velitele brigády plukovníka Hlaváče, patří ke zkušenostem, ze kterých těžím dodnes.
Dva roky na Generálním štábu mi zase poskytly niterný vhled do některých procesů (například jsem byl součástí Integrovaného pracovního týmu s úkolem určit nejvhodnější podobu třetího manévrového prvku AČR) a zároveň strategický nadhled. Což mě staví do poněkud unikátní pozice, že za završení procesů, u kterých jsem byl na strategickém stupni, budu zodpovědný na stupni taktickém.
7) kde je místo, kterému říkáte domov a jak často se vám ve vztahu k výkonu zastávané funkce daří být “doma”?
Doma jsem od roku 2004, kdy jsem k výsadkářům nastoupil, v posádce Chrudim. Platilo to i v době, kdy jsem sloužil v Žatci nebo Praze. A platí to i dnes, kdy bydlím v Pardubicích a do Chrudimi denně dojíždím – vzhledem ke vzdálenosti zpravidla na svém historickém kole Zbrojovka.
8) jaké pěstujete koníčky a kolik času vám na ně zbývá?
Skutečně pravidelně se věnuji jen jednomu koníčku. Tím je CrossFit v CrossFit Pardubice, protože vzhledem ke svému služebnímu vytížení si nedokážu najít dostatek času na služební tělovýchovu v pracovní době a doháním to pak po práci. Jak se mi blíží čtyřicítka, tak je pro mě pravidelný, dobrým trenérem vedený trénink čím dál důležitější. U výsadkářů je fyzická kondice základním předpokladem pro vše ostatní, bez ohledu na hodnost. Mezi další bych zařadil civilní parašutismus (mám 98 seskoků volným pádem) a četbu, zejména literaturu faktu spjatou s vojenstvím (nicméně jsem také velkým fandou anglosaské Sci-Fi literatury). Ale na obojí si najdu čas téměř výhradně o víkendu.
9) mohl byste, pokud to není příliš osobní, zmínit vaše nejpříjemnější a nejméně příjemné zkušenosti vaší kariéry?
Příjemných zkušeností bylo tolik, že jsem musel zapátrat v paměti, abych na nic nezapomněl. Zmíním jednu, která nepadla v žádném jiném rozhovoru. Je z doby, kdy jsem byl třetím rokem velitelem výsadkové čety, ze zimních bojových střeleb na téma noční přepad. Jak taktická, tak střelecká část dopadly za „1“, myslím, že jsme tehdy skončili jako nejlépe hodnocená četa praporu. Zážitku jsme byli plní a ve stanu u statku Otice jsme si o tom nadšeně povídali a probírali jednotlivé momenty. Už se připozdívalo a tehdejší velitel družstva AGS rtn. Jaroslav Lieskovan (pozdější štábní praporčík i.m.), zkušený výsadkář, jehož slovo mělo na rotě váhu, prohlásil, „A je ti jasný Ivo, co by mělo přijít teď?“ Nechápal jsem, co má na mysli, ale on hned doplnil, „Je mi jasný, že tě to baví a jde ti to, ale měl by ses konečně na to velení čety vykašlat a jít velet rotě.“ Bylo to dost specifické uznání od kluků zespoda a impuls, proč jsem se nedlouho poté ucházel o velení 2. výsadkové roty a čtyři roky jí pak velel.
Nepříjemných zkušeností bych si také dokázal několik vybavit, vždy spojených se stylem velení nadřízených, který jsem považoval za nevhodný. Nicméně viděno zpětně i to mě posunulo dál. Zatímco od dobrých velitelů se člověk učí, jak věci dělat, od těch špatných, čemu se na míle vyhnout. I to je důležité.
10) máte něco jako “MUST HAVE LIST”, tedy cíle, kterých chcete ve své kariéře ještě dosáhnout? Nevím, zda to všichni čtenáři vědí, ale výsadkáři musí každé 4 roky absolvovat důkladné lékařské vyšetření „A, schopen jako výsadkář“ jehož součástí je i psychologické vyšetření. V osobnostním dotazníku je i otázka na tři cíle. Vždy si jeden stanovuji jako kariérní a v mém posledním dotazníku stojí „velitel 43. výsadkového praporu“. Na tom dalším, který budu vyplňovat příští rok, bude stát „velitel 43. výsadkového pluku“. Co bude „přískok“ poté, to skutečně nevím.
