Vrchní praporčík (2/4)

V minulém roce jsme vám na našich stránka formou krátkých rozhovorů představili všechny čtyři velitele našich bojových praporů (rok 2020). V letošním roce vám stejnou formou představíme všechny vrchní praporčíky 4. brigády rychlého nasazení (4. brn).

Vrchní praporčík je „pravou rukou“ velitele celku a poradcem ve všech záležitostech souvisejících s mužstvem, poddůstojnickým a praporčickým sborem jednotky. Přímo se podílí na výstavbě a rozvoji „stříbrného“ sboru jednotky a je jim nejen odborně a metodicky nadřízen, ale zároveň jim poskytuje rady a doporučení pro jejich další profesní a kariérní růst. Vrchní praporčík monitoruje a vyhodnocuje výcvik, výchovu a vzdělávání „stříbrného“ sboru svého celku. V návaznosti na to navrhuje veliteli opatření k nápravě nebo zlepšení. Vrchní praporčíci bývají zpravidla těmi nejzkušenějšími vojáky u jednotky, kteří si prošli od základních funkcí i velením menších celků, řadou odborných kurzů a zahraničních operací.

Dnes vám blíže představíme vrchního praporčíka 41. mechanizovaného praporu v Žatci. Tím je již více než 4 roky praporčík František Němec.

Praporčík František Němec absolvoval základní vojenskou službu v roce 2001 nejdříve Liberci a pak zbytek u 4. ženijního praporu v Bechyni. Po absolvování výběrového řízení ke 4. brigádě rychlého nasazení nastoupil na konci roku 2002 k 42. mechanizovaného praporu v Táboře. První zastávanou funkcí byl velitel roje, kdy většinu roty tvořili vojáci základní služby a jednotka se postupně profesionalizovala. U 42. mechanizovaného praporu prošel postupně funkcemi velitel družstva, zástupce velitele čety a vedoucí praporčík 1. mechanizované roty. V té době byla 1. mechanizovaná rota zároveň výsadková. Od 1. 7. 2017 působí jako vrchní praporčík 41. mechanizovaného praporu „generála Josefa Malého“ v Žatci.

Praporčík František Němec za svou kariéru absolvoval pět zahraničních operací, dvě na území Kosova a tři v Afghánistánu. Jeho profesní životopis obsahuje výčet více než dvou desítek speciálních a odborných kurzů.

1) kdy a kde jste vstoupil do armády a co pro vás bylo hlavní motivací pro vstup do armády?

Do armády jsem vstoupil 1. 11. 2002 po absolvování výběrového řízení ke 4. brigádě rychlého nasazení. Původně jsem se chtěl vrátit k ženistům do Bechyně, kde jsem byl na vojně a poznal jsem tam spoustu skvělých lidí. Ale osud tomu asi chtěl a na výběrové řízení přijel jen personalista ze 42. mechanizovaného praporu a nabídl mi za dobré výsledky při výběrovém řízení funkci velitele roje. Musel jsem trochu zatáhnout za brzdu, než jsem to podepsal. Obvolal jsem kamarády, abych se zeptal, co dělá velitel roje a jestli to zvládnu. Nakonec jsem to vzal a dostal jsem se na 1. mechanizovanou rotu, kde velel tenkrát kpt. Josef Trojánek, nedávný velitel 4. brn. Na vojně jsme měli kluky, kteří přišli od 42. mpr a vyprávěli neskutečné příhody o neustálém běhání, klikování a prostě těžké dřině při výcviku. Tenkrát jsem nevěřil, ale po nástupu jako profík ke 42. mpr jsem uvěřil. Nelhali! Byl to tenkrát malý test, jestli chceme skutečně sloužit a být páteří profesionální armády. Ten test trval asi rok. Pro představu jsme každý den běhali minimálně 10 km po tankáči v Táboře v kanadách a maskáčích. Když jsme neběželi, tak jsme klikovali na počítání, nosili raněné, dělali kačáky, žabáky a tak. Pak celý den taktika a „luxovali“ jsme louku. Konec pracovního dne, nástup a opět kliky.

Tady je to hlavní, do armády jsem chtěl, chtěl jsem si to zkusit a nemohl jsem se nechat zlomit a věděl jsem, že se ta dřina vyplatí. A během té dřiny se utvořila skvělá parta lidí, se kterou jsem pak odjel na první misi do Kosova, což byl v té době asi vrchol a odměna, na které jsem chtěl dosáhnout. Největší motivací byli, jsou a budou právě lidi. Borci, kteří jsou s vámi za každé situace a udělají pro vás cokoliv. Prostě naše druhá rodina!

2) měl jste, nebo máte v rodině vojáka z povolání?

Můj strýc byl voják u spojařů v Táboře. Teta tam dělala v kantýně. Když se podívám zpětně, tak mě k tomu svým nenásilným způsobem nasměroval. Během dospívání jsme doma u ohně do noci debatovali, jaké je to v armádě. Za pár let jsem už také mohl vyprávět zážitky z práce a debaty u ohně a piva byly delší.

3) nakolik se vaše současné zařazení liší od vašich ambicí při vstupu do armády, chtěl jste být jednou vrchním praporčíkem bojového praporu? Pokud ano, naplňuje Vás tato funkce?

Vůbec, tenkrát tato funkce seržanta praporu ani nebyla. Obával jsem se stát se i velitelem družstva. Mít pod sebou 8 lidí a vozidlo BVP-2 byla velká zodpovědnost. Tenkrát na rotě byli velice zkušení velitelé družstev a člověk k nim vzhlížel a snažil se od nich naučit co nejvíce. Nakonec mě kolegové přesvědčili, že to zvládnu a že mi pomůžou, když budu mít problém. Postupně jsem se učil od velitelů družstev být dobrým velitelem družstva a tohle aplikuji celou svoji kariéru na všech funkcích. I vaše špatné chování nebo někoho jiného vás naučí být lepším. Vrchní praporčík je vlastně taková “holka pro všechno”, musí všechno znát a umět. Zároveň tu musí být pro lidi i pro velitele a tvoří pomyslný most mezi nimi. Pořád jsem tedy u práce s lidmi a ta mě naplňuje. 

4) co z pozice Vrchního praporčíka 41. mechanizovaného praporu vnímáte jako největší přínos, popřípadě výzvu v profesním a osobním životě?

Za sebe jsem velice rád, že funkce vrchních a vedoucích praporčíků vznikly. Pokud to funguje, tak je to nejlepší most na propojení velitelů a jejich podřízených, propojení stříbrného a zlatého sboru. Velice přínosné je také to, že vrchní praporčíci řídí kariéry stříbrného sboru. Tady je opět důležité mluvit s lidmi a nesnažit se jim řídit kariéru bez jejich souhlasu. Když se člověk dostane na funkci, kterou nechtěl, tak klesá i jeho produktivita práce a to nechceme. Samozřejmě, ne všechno se povede, ale většinou najdeme společnou cestu. A z toho mám pak radost.

Výzvu v profesním a osobním životě už mám za sebou. Byl to přechod z Tábora do Žatce, ze 42. mpr na 41. mpr a ještě k tomu na tak důležitou funkci jako je vrchní praporčík. Nebylo lehké přijít do cizího prostředí, neznal jsem tu lidi a oni nevěděli co čekat ode mě. Postupně jsem poznal prostředí a především ty lidi u praporu a opravdu jsem hrdý, že jsem vrchní praporčík právě u 41. mechanizovaného praporu!

5) v průběhu vaší kariéry jste jistě absolvoval řadu zahraničních aktivit – kde jste byl služebně nejdál od domova a na jak dlouho to bylo? (v případě ZO jak vnímáte jejich roli v rámci AČR a co je podle Vašeho názoru jejich největším přínosem?)

Nejdál byl určitě Afghánistán a zkušenost fakt obrovská po všech stránkách. Zpravidla jsme byli v zahraničním nasazení půl roku a musím říct, že bez podpory z domova by to nešlo. Je důležité mít doma pevné zázemí a díky tomu se můžete plně soustředit na svou práci v zahraniční operaci. Byl jsem zde třikrát, poprvé v Uruzgánu, pak Lógaru a naposledy na Bagramu. Každá lokace a nasazení v Afghánistánu byly úplně rozdílné, ačkoliv je to jedna země. Nejzajímavější bylo asi nasazení v Lógaru v roce 2012, kdy jsme se několikrát dostali do boje s nepřítelem. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsme byli poprvé v boji. Celkem logicky jsem se bál, že se mi něco stane, že selžu v boji jako voják nebo jako velitel a hlavně, že se něco stane ostatním klukům. V duchu jsem přemýšlel koho poslat na konkrétní pozici, kdo má doma rodinu a že rodina nemůže přijít o tátu. Naštěstí se nikomu nic nestalo a všichni jsme se vrátili zpět domů. Další hluboký pocit jsem zažil při ostraze letiště Bagram. Když jsme poprvé přijeli na místo, kde půl roku předtím umřeli při sebevražedném útoku 4 naši kamarádi a pátý po převozu do republiky. Je to tak obyčejné místo a nikdy bych nečekal, že se tady něco takové stane a byl to hodně zvláštní pocit.

Přínosem zahraničních operací jsou určitě ty zkušenosti, které vojáci získávají. Výcvikem nejde nahradit reálnost plnění úkolů v zahraničním nasazení. Určitě je dobré působit i v mezinárodních jednotkách, kterým bylo eFP v Litvě, kde jsme působili téměř jako organická jednotka s našimi vozidly Pandur II.

6) průběh služby profesionálního vojáka často doprovází zařazení na služebním místě, které přímo nesouvisí s vystudovanou odborností, nebo hůř nesouvisí s osobními ambicemi ve vztahu k průběhu služby – je ve vašem profesním životopisu něco, co byste s klidným svědomím označil jako “zbytečnou zkušenost”, resp. něco, co byste pro výkon současné funkce úplně nepotřeboval zažít a naopak něco, co byste dnes uvítal “mít za sebou”?

Z každé zkušenosti si člověk něco odnese, takže i ty zbytečné zkušenosti jsou dobré. Osobně můžu říct, že jsem žádnou zásadní zbytečnou zkušenost nezažil. K výkonu funkce vrchního praporčíka je důležité mít co nejvíce zkušeností, co možná z nejvíce směrů konkrétní jednotky. Asi bych těžko mohl být dobrý vrchní praporčík třeba u chemiků, pokud bych nerozuměl jejich práci. Bez znalosti toho, co lidé dělají, nemůžete řídit jejich kariéry.

7) kde je místo, kterému říkáte domov a jak často se vám ve vztahu k výkonu zastávané funkce daří být „doma“?

Celý život žiji nedaleko Tábora v malé vesničce a mám tam celou rodinu. Přestavěli jsme celý dům a když to bylo hotové, tak jsem dostal informace, že půjdu do Žatce. K vojenskému životu to samozřejmě patří, ale nešlo by to bez podpory rodiny. Takže přes týden jsem v Žatci a o víkendech doma. Určitě bych se jednou chtěl vrátit anebo až budu cítit ten správný čas, tak odejdu do zálohy.

8) jaké pěstujete koníčky a kolik času vám na ně zbývá?

Koníčky moc nestíhám, mám všechny spojené do jednoho, a to je rodina. Snažím se jim vynahradit ten čas, který s nimi přes týden nemůžu trávit. Možná trochu navíc vyhledávám klid od lidí. Když člověk pracuje s lidmi, tak potřebuje také někdy vypnout a vyčistit si hlavu. A k tomu mám sport, rybaření, cyklistiku, geocaching, cestování a spoustu dalšího. S rodinou se toho dá dělat spousta a život je o zážitcích.

9) mohl byste, pokud to není příliš osobní, zmínit vaše nejpříjemnější a nejméně příjemné zkušenosti vaší kariéry?

Nejméně příjemné chvíle jsou spojené s úmrtím vojáků a oznamování rodině úmrtí jejich syna. Nemusí jít ani o úmrtí v souvislosti s výkonem povolání. Voják má nárok na vojenský pohřeb, i když se mu stane například smrtelný úraz během jeho volného času. Bohužel to jsou vždy velmi nepříjemné a smutné situace.

Příjemných chvil zažívám v posledních letech spoustu. Velice mě překvapila super parta lidí u 41. mechanizovaného praporu v Žatci a jsem opravdu rád, že do té party patřím. Je pro mě čest nosit nejkrásnější znak vojenské jednotky a to bájného „GRIFFINA“, ochránce pokladů. Tím pokladem jsou pro mě právě lidi, kteří mě vždycky velmi pozitivně překvapí.

10) máte něco jako “MUST HAVE LIST”, tedy cíle, kterých chcete ve své kariéře ještě dosáhnout?

Rád bych více pracoval s velitelským sborem praporu, hlavně s veliteli družstev, kteří jsou nositelé „genetické“ informace jednotky. Díky velké vytížeností praporu to není podle mých představ. Mým velkým cílem je, aby všichni příslušníci praporu přispívali do Vojenského fondu solidarity. Ve fondu vidím velkou pomoc pro vojáky, kteří se dostanou do tíživé životní situace. Dlouhodobě s fondem spolupracujeme, přispívá zhruba polovina praporu a zatím jsme naštěstí nemuseli žádat fond o pomoc. A nakonec asi prostě dělat svojí práci dobře!