Vrchní praporčík (3/4)

V minulém roce jsme vám na našich stránkách formou krátkých rozhovorů představili všechny čtyři velitele našich bojových praporů (rok 2020). V letošním roce vám stejnou formou představujeme všechny současné vrchní praporčíky jednotek 4. brigády rychlého nasazení (4. brn).

Vrchní praporčík je „pravou rukou“ velitele celku a poradcem ve všech záležitostech souvisejících s mužstvem, poddůstojnickým a praporčickým sborem jednotky. Přímo se podílí na výstavbě a rozvoji „stříbrného“ sboru jednotky a je jim nejen odborně a metodicky nadřízen, ale zároveň jim poskytuje rady a doporučení pro jejich další profesní a kariérní růst. Vrchní praporčík monitoruje a vyhodnocuje výcvik, výchovu a vzdělávání „stříbrného“ sboru svého celku. V návaznosti na to navrhuje veliteli opatření k nápravě nebo zlepšení. Vrchní praporčíci bývají zpravidla těmi nejzkušenějšími vojáky u jednotky, kteří si prošli od základních funkcí i velením menších celků, řadou odborných kurzů a zahraničních operací.

Dnes vám blíže představíme vrchního praporčíka 42. mechanizovaného praporu v Táboře. Tím je od 1. dubna 2020 praporčík Bc. Ondřej Pojezdný.

Praporčík Ondřej Pojezdný svou první uniformu oblékl v roce 2001 na Vojenské střední škole ve Vyškově. “Na ostro” zahájil svou kariéru vysokoškolským studiem na Univerzitě obrany v říjnu 2005. V roce 2006 studia odložil na několik let a nastoupil na funkci velitele 1. zásobovacího družstva u 14. brigády logistické podpory Velitelství společných sil. Zde v roce 2007 povýšil na zástupce velitele muniční čety, kterého vykonával do října 2008, kdy nastoupil k 44. lehkému motorizovanému praporu. Velitel 1. pěšího družstva byla první funkce praporčíka Pojezdného u 4. brn. Od Nového roku 2011 působil jako zástupce velitele čety a po necelých třech letech se v prosinci 2013 stal vedoucím praporčíkem 2. pěší roty. V roce 2017 dokončil vysokoškolské vzdělání v oboru Ekonomika a management. 1. dubna 2020 převzal funkci vrchního praporčíka 42. mechanizovaného praporu po současném vrchním praporčíkovi 4. brn nadpraporčíkovi Michalu Bakovi.

Praporčík Ondřej Pojezdný za svou kariéru absolvoval desítky odborných i speciálních kurzů a školení. Hovoří anglicky a německy. Má za sebou tři zahraniční operace v Afghánistánu a jednu v africkém Mali.

1) kdy a kde jste vstoupil do armády a co pro vás bylo hlavní motivací pro vstup do armády?

Bude to znít jako klišé, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěl být vojákem odmalička, tak jsem neváhal a po absolvování základní školy jsem dne 3. 9. 2001 nastoupil na vojenskou střední školu ve Vyškově.

2) měl jste, nebo máte v rodině vojáka z povolání?

Nikoliv. Naopak jsem zakladatelem linie Pojezdných v armádě 🙂

3) nakolik se vaše současné zařazení liší od vašich ambicí při vstupu do armády, chtěl jste být jednou vrchním praporčíkem bojového praporu? Pokud ano, naplňuje Vás tato funkce?

Když jsem vstupoval do armády, tak institut vedoucích/vrchních praporčíků ještě neexistoval. Navíc jsem nad kariérou nijak zvlášť neuvažoval, protože mou ambicí na začátku vojenské služby bylo postupně projít základní funkce k nabrání co nejvíce zejména praktických zkušeností a jejich následné využití při výcviku, vojenských cvičení a zahraničních operací. Vždy jsem měl zásadu dělat svou práci nejlépe, jak umím, s plným nasazením, jelikož je práce v armádě spíše mým posláním než zaměstnáním. Funkce vrchního praporčíka (VrPr) bojového praporu je tak pro mne obrovskou výzvou a rozšířila mi obzory. 

4) co z pozice Vrchního praporčíka 42. mechanizovaného praporu vnímáte jako největší přínos, popřípadě výzvu v profesním a osobním životě?

V profesním životě mi tato pozice umožnila rozvoj v práci s lidmi ve větším měřítku, což považuji za podstatné. Pointa funkce VrPr dle mého názoru nespočívá v naplnění osobních ambicí, ale jde o mravenčí práci napříč jednotlivými hodnostními sbory praporu, což málokdo vidí a ocení. Za největší výzvu považuji nesení morálních hodnot a tradic. Příkladem je citlivé téma našich příslušníků padlých v srpnu 2018 v Afghánistánu. A s tím spojené tradice, piety a udržení odkazu. V době přebírání funkce vrchního praporčíka 42. mechanizovaného praporu jsem se v osobním životě ujal nové životní role, a to otcovské. Z toho vyplynula výzva skloubit výkon služby s dojížděním, rodinou, studiem vysoké školy, působením ve spolcích a dalšími zájmy, což si myslím, že se mi víceméně daří.

5) v průběhu vaší kariéry jste jistě absolvoval řadu zahraničních aktivit. Kde jste byl služebně nejdál od domova a na jak dlouho to bylo? (v případě ZO, jak vnímáte jejich roli v rámci AČR a co je podle vašeho názoru jejich největším přínosem?)

Absolvoval jsem čtyři zahraniční operace, přičemž nejdál jsem sloužil v Afghánistánu a v Mali. Na zahraniční operace (ZO) pohlížím ze dvou úhlů pohledu. Prvním je lidský, kdy je voják dlouhodobě odloučen ze svého domácího prostředí a je nucen se adaptovat na prostředí, kulturu a zvyky jiného národa, což je samozřejmě nápor na psychické rozpoložení jedince. Druhý, zásadnější pohled, je profesní, kdy si armáda v praxi ověří teoretické znalosti, co se voják naučil při výcviku, ve spolupráci s mezinárodními koaličními jednotkami, od kterých lze převzít osvědčené postupy pro další rozvoj vlastních jednotek. Shrnuto podtrženo, největším přínosem zahraničních operací je takový mentální, fyzický a profesní posun jednotlivce, který není srovnatelný s výcvikem a nasazením v českých podmínkách. Armáda se bezesporu naučila na ZO mnoho nového. Naším současným úkolem je udržet tyto znalosti a zkušenosti. 

6) průběh služby profesionálního vojáka často doprovází zařazení na služebním místě, které přímo nesouvisí s vystudovanou odborností, nebo hůř nesouvisí s osobními ambicemi ve vztahu k průběhu služby – je ve vašem profesním životopisu něco, co byste s klidným svědomím označil jako “zbytečnou zkušenost”, resp. něco, co byste pro výkon současné funkce úplně nepotřeboval zažít a naopak něco, co byste dnes uvítal “mít za sebou”?

Služební zařazení nesouvisející s vystudovanou odborností je mým případem. V rámci vojenské střední školy jsem vystudoval logistický obor, ale až v průběhu služby jsem zjistil, že mě spíše láká bojová činnost a práce v poli. Na základě tohoto zjištění jsem požádal o přeložení k 44. lehkému motorizovanému praporu. Nelituji žádné funkce, kterou jsem vykonával, protože si myslím, že jakákoliv profesní zkušenost může člověka posunout, pokud ji děláte zodpovědně a snažíte se vždy vědět víc. Naopak mě spíše mrzí skutečnost, že nemám přímou zkušenost s výkonem služby na štábu, která mi teď chybí.

7) kde je místo, kterému říkáte domov a jak často se vám ve vztahu k výkonu zastávané funkce daří být „doma“?

Dlouhou dobu byla mým domovem 2. pěší rota 44. lehkého motorizovaného praporu, kde jsem zažil skvělé roky, nicméně osobnostně jsem dospěl a usadil se i s rodinou v malé jihočeské vesničce Palupín. Pochopitelně jsem vzhledem k pracovnímu vytížení doma méně, než by bylo záhodno. S koncem pracovní doby pro mě práce většinou nekončí, protože jsem schopen obětovat svůj volný čas dalším úkolům a projektům. V době pandemie jsem například v rámci osobního volna jezdil za vojáky, kteří plnili úkoly mimo svůj domov. S narozením syna se však snažím ubrat ze svého zběsilého tempa a věnovat více času potomkovi.

8) jaké pěstujete koníčky a kolik času vám na ně zbývá?

Ač se s maximálním nasazením věnuji hlavně práci a rodině, nezapomínám ani na své koníčky, kterých nemám zrovna málo. Jako vlastenec a milovník vojenské historie jsem aktivním členem několika spolků, jako jsou Československá obec legionářská, Svaz důstojníků a praporčíků AČR, Sdružení válečných veteránů ČR a Český červený kříž. V rámci Československé obce legionářské již několik let zastřešuji pochod Českou Kanadou v kanadách. Mým celoživotním koníčkem je hudba, zejména rock z období 80. let. Kromě poslechu hudby občas hraji v hudební skupině. 

9) mohl byste, pokud to není příliš osobní, zmínit vaše nejpříjemnější a nejméně příjemné zkušenosti vaší kariéry?

Nejpříjemnější jsou pro mě tři věci. Prvním jsou návraty z misí, kdy byly splněny zadané úkoly a zároveň se všichni vrátili ve zdraví. Dalším je pocit zadostiučinění při dotažení dlouhodobého náročného úkolu do zdárného konce. Posledním je uznání od nadřízeného a svých vojáků. Nejméně příjemná je pro mě práce s lidmi, kteří jsou pro vlastní prospěch schopni jít tzv. „přes mrtvoly“. Odjakživa totiž nemám rád zákulisní boje, nečestné jednání a lež, na což jsem bohužel v průběhu své služby také narazil.

10) máte něco jako “MUST HAVE LIST”, tedy cíle, kterých chcete ve své kariéře ještě dosáhnout?

Mé cíle souvisí především s profesním životem. Chtěl bych úspěšně absolvovat probíhající magisterské studium a zlepšit svou úroveň v anglickém jazyce. Dále bych rád co nejlépe zastával současnou funkci a byl ještě více oporou pro své vojáky.