V minulém roce jsme vám na našich stránkách formou krátkých rozhovorů představili všechny čtyři velitele našich bojových praporů (rok 2020). V letošním roce jsme vám stejnou formou, včetně tohoto textu, představili všechny současné vrchní praporčíky jednotek 4. brigády rychlého nasazení (4. brn).

Vrchní praporčík je „pravou rukou“ velitele celku a poradcem ve všech záležitostech souvisejících s mužstvem, poddůstojnickým a praporčickým sborem jednotky. Přímo se podílí na výstavbě a rozvoji „stříbrného“ sboru jednotky a je jim nejen odborně a metodicky nadřízen, ale zároveň jim poskytuje rady a doporučení pro jejich další profesní a kariérní růst. Vrchní praporčík monitoruje a vyhodnocuje výcvik, výchovu a vzdělávání „stříbrného“ sboru svého celku. V návaznosti na to navrhuje veliteli opatření k nápravě nebo zlepšení. Vrchní praporčíci bývají zpravidla těmi nejzkušenějšími vojáky u jednotky, kteří si prošli od základních funkcí i velením menších celků, řadou odborných kurzů a zahraničních operací.

Posledním letos představovaným vrchním praporčíkem je praporčík Bc. Pavel Ďucha ze 44. lehkého motorizovaného praporu v Jindřichově Hradci.

Praporčík Pavel Ďucha vstoupil do armády v roce 2002. Jeho první zastávanou funkcí byla velitel kabiny příjmu navedení 4. protiletadlové raketové baterie 432. protiletadlové raketové skupiny 43. protiletadlové raketové brigády. U protiletadlového vojska praporčík Pavel Ďucha sloužil na různých funkcích až do roku 2008, kdy se 1. 6. 2008 stal součástí organizačního prvku pro vytvoření 44. lehkého motorizovaného praporu v Jindřichově Hradci. Funkci velitele družstva AGS na rotě zbraní vykonával do konce roku 2010. Od ledna 2011 postupně zastával funkci velitele družstva, zástupce velitele čety a nakonec vedoucího praporčíka roty zbraní. V roce 2019 úspěšně dokončil bakalářské studium Bezpečnostně právní činnosti. Funkci vrchního praporčíka praporu převzal po praporčíkovi Petru Altmanovi 1. 10. 2020.

Praporčík Pavel Ďucha za svou kariéru absolvoval desítky odborných i speciálních kurzů a školení. Má za sebou dvě zahraniční operace v Afghánistánu. Hovoří anglicky.

1) kdy a kde jste vstoupil do armády a co pro vás bylo hlavní motivací pro vstup do armády?

Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Když jsem byl malý kluk, jezdil jsem s rodiči k mému strýci, který byl vojákem z povolání na čáslavském letišti, do Chotusic. Tam jsem s údivem pozoroval letadla, jak vzlétávají a přistávají, to mě bavilo. Strejda mě bral na stojánku, do hangárů, posadil mě do kokpitu letadla a mohl jsem si vše osahat. S nadšením jsem poslouchal historky techniků a pilotů z vojenského života. Zcela mě to fascinovalo a uzrálo ve mně přesvědčení, že chci být vojákem z povolání. Rodiče mě podpořili a bylo rozhodnuto. Absolvoval jsem zdravotní prohlídku, úspěšně splnil příjímací řízení na Vojenskou střední školu v Brně a v září 1998 nastoupil.

2) měl jste, nebo máte v rodině vojáka z povolání?

V podstatě jsme vojenská rodina. Moji strýcové byli v armádě. Děda kdysi sloužil. Nyní jsme v armádě dva „Ďuchové“ – já a můj bratranec. Doma mi rostou dva malí „kadeti“, tak se uvidí, zda se bude tradice držet dál.

3) nakolik se vaše současné zařazení liší od vašich ambicí při vstupu do armády, chtěl jste být jednou vrchním praporčíkem bojového praporu? Pokud ano, naplňuje Vás tato funkce?

To se snad ani nedá srovnat. Je to zcela něco jiného. Je to přes dvacet let, co jsem započal kariéru vojáka z povolání a jediné co z těchto časů zbylo, je nadšení, smysl pro službu a řád. Vše ostatní se změnilo. Funkci vrchního a vedoucích praporčíků jsem začal vnímat až při příchodu k 4. brigádě rychlého nasazení. Byli to borci, na které jsem hleděl s údivem a cítil jsem k nim obrovský respekt. Potají jsem si doufal, že bych se jednou mohl stát třeba vedoucím nebo vrchním praporčíkem. To byl pro mě motor a vždy mě to nutilo na sobě makat a dosahovat co nejlepších výsledků. Proto mám motto: „Vzdáš-li to jednou, vzdáš to pokaždé!“.

Funkce vrchního praporčíka bojového útvaru je můj splněný „tajný“ sen. Je to ale velmi zavazující! Nic nemůžete dělat tzv. na půl. Záběr vrchního praporčíka je obrovský. Přes personální otázky, prezentace praporu, řízení kariér vojáků, metodické vedení vedoucích praporčíků, pořádání soutěží, dbání na dodržování ustrojenosti a kázně, kontrola výcviku, budování tradic a mnoho dalšího. To vyžaduje dávat mnohem více, než přijímáte. Ano, naplňuje, ale občas i pěkně „vysaje“.

4) co z pozice Vrchního praporčíka 44. lehkého motorizovaného praporu vnímáte jako největší přínos, popřípadě výzvu v profesním a osobním životě?

Vůbec vznik pozic vrchních a vedoucích praporčíků. Je to super institut, který je ale stále ještě málo zakořeněn a správně chápán v celé armádě. Stále dochází k nepochopení významu a nezastupitelnosti těchto pozic. Jako jeden z největších přínosů vidím v plánování a řízení kariér vojáků ve stříbrném sboru společně s vedoucími praporčíky. Dále ve spolupráci vrchních praporčíků 4. brn nastavení systému vzdělávání stříbrného sboru u praporu a zvyšování jeho schopností a dovedností.

Každý den je novou výzvou a je úplně jiný než předešlý. Vždy se začíná znovu a je možné danou věc udělat jinak a lépe. Největší výzva? Asi skloubení profesního a osobního života. Být nejlepším vojákem, což tato funkce vyžaduje a zároveň dokonalým manželem a otcem.

5) v průběhu vaší kariéry jste absolvoval řadu zahraničních aktivit. Kde jste byl služebně nejdál od domova a na jak dlouho to bylo? (v případě ZO, jak vnímáte jejich roli v rámci AČR a co je podle vašeho názoru jejich největším přínosem?)

Absolvoval jsem dvě zahraniční operace v Afghanistánu. První na osm měsíců a druhou na sedm. Dále několik zahraničních cvičení v rámci Evropy. V té první operaci jsem byl velitelem družstva a byla to pro mě obrovská zkušenost s bojem. Na druhé operaci jsem byl zařazen jako vrchní praporčík velení 9. strážní roty Bagram. To byla obrovská profesní výzva. Setkávat se s vrchními praporčíky mnoha národností, plánovat a řídit výcvik vlastní strážní roty, odpovídat za připravenost našich vojáků k plnění úkolů, výcvik Afghánské národní armády apod. No, byla to fuška! V každém případě mě to profesně „šouplo“ na zcela jinou úroveň. Za to jsem velmi vděčný veliteli 9. SR BAF kapitánovi Romanu Rostášovi.

Největší přínos? Jednoznačně zkušenosti ve všech oblastech. Nedají se měřit, takže je občas přehlížíme, ale pokud je ztratíme nebo necháme odejít, tak už nikde jinde ty stejné nezískáme. Takže další výzva je udržení těchto schopností.

6) průběh služby profesionálního vojáka často doprovází zařazení na služebním místě, které přímo nesouvisí s vystudovanou odborností, nebo hůř nesouvisí s osobními ambicemi ve vztahu k průběhu služby – je ve vašem profesním životopisu něco, co byste s klidným svědomím označil jako “zbytečnou zkušenost”, resp. něco, co byste pro výkon současné funkce úplně nepotřeboval zažít a naopak něco, co byste dnes uvítal “mít za sebou”?

Já jsem vystudovaný „rakeťák“. Prošel jsem mnoho funkcí u protiletadlového vojska, než jsem přešel k 4. brn. Nyní jsem vrchní praporčík bojového praporu. Zdánlivě by se dalo říci, že tato zkušenost z předchozí kariéry mi bude k ničemu, ale to není pravda. Vše co jsem prožil a naučil se, mě formovalo a dovedlo až sem. Každá zkušenost je dobrá. Možná díky tomu se občas umím na problém podívat jinak, než po „brnkařsku“ a naopak porovnat, že vše není tak špatné, jak se občas říká mezi vojáky. A vysvětlit jim to!

7) kde je místo, kterému říkáte domov a jak často se vám ve vztahu k výkonu zastávané funkce daří být „doma“?

Bydlím s rodinou v naší chalupě na samotě ve Dvorech nad Lužnicí, kam se každý den po práci schovávám. Tam v bezpečí rodiny nabírám energii na další pracovní den. Samozřejmě bez podpory manželky by tato pozice vykonávat nešla. V podstatě je vše na ní, i když jsem každý den doma. Když dorazíte večer domů, tak toho moc nestihnete. Tam je pro mě domov.

8) jaké pěstujete koníčky a kolik času vám na ně zbývá?

Miluji jízdu na silničce, plavání a lyžování. Moc času mi na to ale v poslední době nezbývá. Budování chalupy, studium na vysoké škole, práce vrchního praporčíka a domácí farma moc nejde dohromady s koníčky. Když mám volno, tak se snažím manželce a klukům vynahradit čas, který trávím v práci navíc.

9) mohl byste, pokud to není příliš osobní, zmínit vaše nejpříjemnější a nejméně příjemné zkušenosti vaší kariéry?

Nejpříjemnější? Určitě setkání s Vrchním praporčíkem US ARMY a poděkování za práci vojáků 9. SR BAF při ochraně letecké základny Bagram. Bylo super poslouchat slova chvály na české vojáky od takto vysoce postaveného funkcionáře US ARMY. Dále když jsem obdržel z rukou generála Quintase The Bronze Star Medal (Bronzová hvězda). To byl velmi silný zážitek.

Nejméně příjemné? Toho bylo! Na tyto rakovinové zážitky, lidi a setkání se vždy snažím co nejrychleji zapomenout a hodit je za hlavu.

10) máte něco jako “MUST HAVE LIST”, tedy cíle, kterých chcete ve své kariéře ještě dosáhnout? Mám, ale to si nechám pro sebe. Jedno ale prozradím. Je to spíše přání. Zažil jsem práci s vedoucími a vrchními praporčíky v multinárodnostním prostředí letecké základny Bagram a byl bych rád, kdyby se pozice vrchních a vedoucích praporčíků dostala tam, kde má být – všemi chápána a respektována, stejně jako v jiných armádách na západ od nás.